Pokuta v zahraničí při překročení rychlosti – snadno a rychle

Autoklub České republiky začátkem léta informoval o situaci na silnicích a v dopravních předpisech při cestě na dovolenou. No...článek jsem o tom spáchal a vydali jsme to.

Šedivá teorie, zelený strom života. Aneb není nad to přesvědčit se, nedobrovolně, jak v reálu vypadá komunikace s rakouskými policisty při zjištěném dopravním přestupku.

Všední den (pátek), 7:15, silnice č. 108 Lienz – Mittersill. Povolená rychlost 100 km/h. Nulový provoz, cesta ze silničního tunelu/galerie pomalu stoupá k úpatnímu tunelu Felbertauern. Na silnici je vidět zabrání odstavného pruhu, ovšem hezké počasí, žádný provoz a teprve začátek skoro 600 km dlouhé cesty znamená, že omezení na 50 km/h je asi spíš doporučení (předchozích několik desítek km v ranní dopravě dává zkušenost, že domácí řidiči se snížením rychlosti spíše inspirují, než že je plně akceptují). Ubrání plynu, rychlost motocyklu se snížila na 75 km/h, rovný úsek silnice široký skoro pro 4 auta vedle sebe hezky ubíhá. Všímám si, že dále za stavbou stojí v protisměru Octavia. Hm, asi stavbyvedoucí nechtěl parkovat v oploceném úzkém místě stavby. V okamžiku, kdy se začnou otevírat oboje dveře Octavie asi ve vzdálenosti 250m a kdy je zřejmé, že tenká lišta nad střechou vozu není příčník ale policejní maják, je jasno… Hrkne ve mně. Ihned zavírám plyn a dávám pravý blinkr. Ani na mě ten policista nemusí mávat, vlastně mávne jen jednou, chápe, že mi to došlo dřív, že mám zastavit. Zastavuji asi 3m před jejich vozem (přece nebude ke mně utíkat), vypnu motor (nebudeme na sebe přičet) a odklápím plexi helmy (abychom si rozuměli). Pan policista velmi slušně pozdraví, přičemž já maturitní němčinou kontruji a hned hlásím, že je mi to jasné, že je to moje chyba a moje hloupost. Pokyvuje hlavou (zdá se, že přátelsky) a poprosí mě o doklady. Vytahuji je a předávám a říkám, že mě to mělo být jasné, že jsem neměl koukat na rychlost, jakou ukazovala navigace, ale dodržovat pečlivěji značky. Policista kontroluje registrační značku a říká, ejhle, Česká republika. Omlouvám se za svoji němčinu, ale on pokyvuje, že ne, že je to prima a že tedy mi změřili vyšší rychlost. 75km/h… Trnu, o kolik se prohne můj účet a nadávám si za to, že jsem nepřibrzdil víc. Policista vysvětluje, že mě mají na záznamu a že mi pokutu dát musí. Já s tím souhlasím. Je to moje chyba. Policista se ptá, zda mám hotovost, nebo že kousek v obci je bankomat. A že tedy pokutu prostě musí dát a že si myslí, že 35€ a jestli mi to nevadí.

Padá mi kámen ze srdce. Ne že by peněženka oplývala zbytečnými €, ale temné mraky, složené ze 100€ bankovek, které ode mě mizí, se rozplynuly. Policista poprosí spíše o menší bankovky, že nemá na velké zpět, vypíše pokutový blok dle značky motorky a RZ a ptá se, jak se mi líbila dovolená v Rakousku. Poté po výměně „peníze za pokutový doklad“ mi popřeje šťastnou cestu, ať si dám v nejbližším městě pozor, že se tam také měří a ať jedu bezpečně. Že mám určitě dlouhou cestu a ať dojedu ve zdraví. Loučíme se oba s úsměvem. Odjíždím s pocitem, že policista mi dal hezkou lekci.  Že člověk si má opravdu všímat svého okolí a značek samozřejmě v první řadě. A také to, že je přece důležité dobře a bezpečně dojet do cíle, ne dojet rychle do cíle. Možná tohle je v rakouském pojetí heslo „pomáhat a chránit“. A zarylo se mi to do paměti asi více, než jen ona 35€ pokuta….

Můj závěr – když už člověk udělá hloupost, tak normálně komunikovat (jakkoliv), slušně, hádky jsou zbytečné a určitě není dobré ze sebe dělat nevinného, nebo se rozčilovat.